O páničcích

Mám své páníčky rád a myslím, že i oni mají rádi mě. Pravda, raději se jdu přitulit k Rádě než Marťovi, ten na mě občas zakřičí, a když nadělám na koberci hromádku, tak mě honí po pokoji, vlastně je to docela sranda. Horší to bylo, když mě Ráďa jednou ze vzteku zaházela klec peřinami, to se ještě učila na státnice, nebo prostě pracovala, nevím, ale asi byla fakt naštvaná, když se pak nebavila ani s Marťou.

Hustý taky bylo, když nedávno malovali, to jsem strávil dva dny na chodbě mezi ledabyle narovnaným nábytkem, ráno mě rušili spolubydlící, co přes noc flámovali, v jednu chvíli to i vypadalo, že si mě nikdo nevšímá, protože mi došla voda a jak si mám já, malý králík, říct o novou. Ale Marťa mě před dehydratací zachránil, sice vypadal jak při neštovicích, co měl na sobě nakapané barvy ... Radě jde malování asi líp, protože nebyla skoro vůbec špinavá ...

No ale tak, jací teda jsou ti mí páníčci? Ráďa je skoro poctivá studentka a pracant, když ale spí, tak prostě spí, dokáže se naštvat, když jí připadá, že svých snů nikdy nedosáhne, když Marťa něco vyvede nebo tak. Marťa je takový medvěd, myslím, že mu to i Raďa říká. Akorát medvědi chodí do pelechu jen na zimu, kdežto on tam tráví většinu dne s notebookem a dělá, že něco dělá ... a já si kolem nich lítám a skáču a jím, co mi přijde do cesty, občas někde nakadím ... ale to třeba můžou brát jako důkaz lásky, anebo taky jako trest za to, že si jezdí na výlety a já zůstávám doma v kleci ...