No jak? Úplně jednoduše. Moji páníčci si zvykli, že už zkrátka leccos umím a že už nedělám takový binčus jako dřív, takže si ani nevšimli, že nejsem v pokoji. Teda všimli si toho, ale asi až hodinu po tom, co jsem z pokoje vykoukl a šel zkontrolovat boty na chodbě. Jenže pak se dveře zavřely a já se nemohl dostat zpátky do pokoje a do svýho příbytku ... na chodbě byla tma ... velká tma ... a já jsem jen malý ušáček mezi spoustou bot, který ne vždy úplně voní ... v jednu chvíli už to dokonce vypadalo, že si mě vezme jedno strašidlo, co přišlo do bytu, ale protože jsem schoval uši za ty největší boty, tak si mě nevšimlo a jen kolem mě prošlo a zalezlo do jednoho pokoje ...
Po chvíli se už naštěstí otevřely dveře a v nich Ráďa s Marťou. Stýskalo se jim, to já poznám. A že mi viděli v očích, že jsem se bál v té velké tmě, tak mi Marťa vyčistil klec a dal dvojitou dávku granulí ...
Co z toho plyne? Abych příště dostal velký žvanec, musím se ztratit :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat